Jak dál s otáčivým hledištěm v Krumlově?

Rozhovor s prof. Václavem Girsou /ARCHIWEB 06/2012

Krumlovské otáčivé hlediště v sobě skrývá kolizi dvou kvalit: krásy barokní zahrady a krásy divadelního představení zhlédnutého z kinetické plošiny; a potažmo také spor vyznavačů nerušené krásy zahrady a příznivců dnes již tradiční divadelní podívané. Dodejme, že Český Krumlov slaví letos dvacetiletí od zápisu města na Seznam světového dědictví UNESCO – a to včetně areálu Státního hradu a zámku s dotčenou zahradou. Jak nicméně emisaři světové organizace opakovaně varují, setrvání problematické točny na současném místě může vést i k vyškrtnutí Krumlova ze seznamu. Fakulta architektury ČVUT, NPÚ a ČNK ICOMOS uspořádaly před časem studentskou soutěž o nalezení prostoru pro novou letní scénu mimo prostor zahrady. Inspirátorem byl prof. Václav Girsa. Zeptali jsme se ho proto na širší souvislosti sporu o krumlovskou točnu...

Než se dostaneme k soutěži: v čem lze spatřovat hlavní problém tzv. točny v krumlovské barokní zahradě?

Václav Girsa: Jedná se o černou stavbu, svým umístěním představuje hrubé narušení integrity historické zahrady prvořadého významu, stavbu, která je v rozporu s limity zapsání Českého Krumlova do Seznamu světového přírodního a kulturního dědictví UNESCO. Že jde o pokleslou architekturu, není sice opominutelnou skutečností, avšak na toto excelentní místo, do parteru unikátní historické stavby rokokového letohrádku Bellarie nepatří žádná stavba. Kvalita architektury tento závažný nonsens vyřešit nemůže. V Evropě nenajdete žádnou historickou zahradu, zapsanou na listinu světového kulturního a přírodního dědictví, kde by v hlavní ose zahrady trvale stála monstrózní konstrukce, rušící tolik choulostivé milieu promyšleně komponovaného přírodního prostředí. Také si připomeňme, že v době, kdy může návštěvník vnímat zahradní kvality, tedy od devíti ráno až do večera – je točna zcela mrtvým zařízením, jež neprodukuje žádnou hodnotu, ale prakticky pouze ničí pohledy na barokní zahradu, resp. deklasuje hodnoty mimořádné památky. Teprve po setmění, kdy už zahrada prakticky není vidět, přináší dvě hodiny požitků. Není to trochu  paradox ?

Nicméně problém je asi v tom, že se divadlo v krumlovské zahradě stalo tradicí…

Význam tradice produkcí pod širým nebem nikdo nezpochybňuje. Divadlo podobného typu se může odehrávat v podstatě kdekoliv – avšak unikátní zahrada, unikátní stavby a vegetace se těžko mohou přestěhovat. Samozřejmě, že i v barokních zahradách probíhaly slavnosti nebo divadelní či hudební produkce. Technika byla ovšem koncipována většinou jako velmi dočasná, resp. odstranitelná – pokud nebyla pro tyto aktivity vyčleněna speciální zahradní partie, navržená jako přírodní divadlo. Jako například v lotyšském zámku Rundale, kde jde o velkorysý barokní zámecký komplex, který vyprojektoval architekt Rastrelli. Ten zde navrhl kromě monumentálního zámku, velkorysou zahradu: něco jako malé Versailles s typickými komponenty, jako jsou trojzubce s dálkovými liniemi s průhledy do krajiny atd., a rovněž pamatoval na zakomponování přírodního divadla. Hrát tam tedy není žádný problém.

Je na místě připomenout, že v krumlovské zahradě kdysi jeden novodobý, malý divadelní prvek stával…

Tím celá patálie začala. Máte na mysli divadelní hlediště, které navrhl Joan Brehms, významný scénograf shodou okolností lotyšského původu: koncem čtyřicátých let 20. století vyprojektoval před objekt Bellarie cosi jako drobnou a velmi dočasnou, tedy odstranitelnou dřevěnou točnu na lidský pohon. Byla zhruba pro padesát diváků a její výška byla zanedbatelná. Záměr se však zalíbil, a tak na místě parteru Bellarie započal proces bobtnání tohoto zařízení. Každá další točna byla větší, kapacitnější, technicky náročnější a hlavně necitlivější ke svému okolí. Rokokový letohrádek se stal ubohou kulisou a jeho vnitřní prostory služkou při občasných divadelních produkcích v letních měsících. Popularita točny nicméně postupně rostla, ale také samotný objem točny, která se zde víc a víc fixovala, a v dnešní verzi představuje už mnohatunový gigant, převyšující dokonce samotný objekt Bellarie. Znal jsem se osobně s architektem Brehmsem, autorem původního minimalistického zařízení; víte – byl zneužitím své myšlenky a zrůdností poslední verze divadelní točny, kterou ještě stihnul zhlédnout, upřímně znechucen.

Monstróznost točny, jak říkáte, i její estetika jsou patrné. Mohl byste shrnout kritickou argumentaci – především architektonickou?

Dovolte připomenout podstatné souvislosti: krumlovská zahrada je od renesance členěna pravidelným řazením čtverců o rozměrech 60 x 60 metrů. Barokní koncept vycházel z tohoto staršího založení. Následovaly další slohové transformace, i ty však vždy základní kompoziční rozvrh původní zahrady respektovaly. Tento ucelený a mimořádně vzácný celek byl otáčivým hledištěm fatálně zasažen a to minimálně ve třech ohledech. Za prvé došlo k zlikvidování volného parteru letohrádku Bellarie. Došlo tedy k fatální destrukci jednoho z významných principů barokního konceptu. 

Za druhé byla stavbou přerušena hlavní pohledová osa zámecké zahrady. To je zhruba totéž, jak kdybyste postavil doprostřed Staroměstského náměstí vysoký panelák. Musíme si uvědomit, že nejvýznamnější a nepůsobivější efekty barokní zahrady představovaly dálkové průhledy a výhledy do krajiny. Také krumlovská zahrada je postavena na účinku dálkových průhledů. A ty jsou takto zásadně poškozeny; zničen je důležitý výhled z terasy a vyšších partií Bellarie směrem do krajiny přes stávající zeď… Připomenu, že hlavní průhled v ose zahrady, završený efektním pohledovým uzávěrem – point de vue – zde byl přes půl kilometru dlouhý. Když návštěvník vystoupal schodištěm u kaskádové fontány z květinové zahrady na horní, hlavní část zahrady, musel být i na tuto obrovskou vzdálenost ohromen monumentálním účinkem působení zmíněné osy, završené vodotryskem, který byl instalován uprostřed obrovské vodní plochy v závěru  zahrady. Jenže tento elementární, klíčový efekt byl zbudováním točny prostě zcela zlikvidován. Mamutí hlediště, umístěné na hlavní ose zahrady v křížení osy letohrádku, znemožňuje pochopení zmíněných zahradních principů a vnímání neopakovatelné krásy. Došlo k tomu, že výstavba hlediště celou, větší západní část zámecké zahrady zcela umrtvila.

Za třetí: Každé divadlo, byť sezónního charakteru, vyžaduje určité zázemí. Konkrétně šatny pro herce, zkušebny, ale také hygienické zařízení pro veřejnost, občerstvení atd. V současnosti je právě tímto a dalším provozem silně devastován letohrádek Bellarie, jedna z vrcholných rokokových architektur v Evropě. Zapomíná se zcela, že se jedná o mimořádnou stavbu, její výzdoba, původní detaily a zařízení zachované v Bellarii prakticky nemají na kontinentě obdoby. Připomeňme například slavný jídelní výtah s efektem stolečku  prostři se, autentickou kuchyni a přípravnu nebo poničenou grottu. Je paradoxní, že rokokový jídelní výtah, na který se jako na unikátní atrakci jezdí dívat turisté do Malého Trianonu ve Versailles, je zde v Krumlově uzavřen pro veřejnost a chátrá – znevažován a nezřídka i ničen tou nejbanálnější funkcí, jako jsou šatny herců, zkušebny, skladiště atd. To, že bezprostřední okolí Bellarie je navíc často zaneřáděno obytnými přívěsy hostujících celebrit, dočasnými zábranami, přenosnou technikou a nepořádkem, to už je opravdu to nejmenší zlo.

Jak byste sumarizoval současné námitky výboru UNESCO?

Stanovisko je jasné od samého počátku: točna do takto vzácné zahrady nepatří. Stanovisko, se kterým byl český stát srozuměn a které při zápisu respektoval. Česká odborná veřejnost se samozřejmě s tímto stanoviskem jednoznačně ztotožňuje. Pro potvrzení správného názoru nepotřebujeme moudré rady zvenčí, avšak pokusy našich politiků neustále věc oddalovat, vytáčet se, zamlžovat a pokoušet se naše vlastní závazky zvrátit, mohou tento dojem vyvolávat.
Poslední nóta výboru UNESCO je už dost ultimativní. Nejen, že nám stanoví termíny pro odstranění, ale dokonce vyjadřuje – nepokrytě – vůči české straně nedůvěru, když požaduje, aby byl výbor informován o všech jejích krocích tak, aby se ujistil, že nové řešení nebude v rozporu s hodnotami, díky nimž bylo město zařazeno na listinu památek světového dědictví. Osobně vnímám tuto kauzu jako ostudu, velkou ostudu naší země.

Mluví se o vyškrtnutí Krumlova ze Seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO – kvůli točně. Je tato hrozba skutečně reálná?

Určitě, připomeňme si nedávný případ Drážďan. Usilování o zápis té či oné lokality do Seznamu je velkou ctižádostí každé země. Příprava stojí velké úsilí, proces je velmi složitý a není to vyřízeno raz dva. Vzpomínám na první zápisy naší země, připomínám si náročnost přípravy, množství odborníků zapojených do přípravy a pak i opravdu obrovskou radost všech, když byl Český Krumlov zařazen mezi elitu. Podaří-li se zápis, je to v každém případě velká pocta a dodržování pravidel, ke kterým jsme se dobrovolně přihlásili, by přeci mělo být úplnou samozřejmostí. Nechápu, že někdo s těmito choulostivými věcmi hazarduje. 

Co bylo motivem vypsání nedávné studentské soutěže?

Jednak, jak jsem řekl, vnímám jako hanbu dlouholetý postoj české strany směrem k výboru UNESCO k problematice odstranění či zachování otáčivého hlediště v zámecké zahradě. Ptáte-li se na motiv, hlavním motorem soutěže byla shoda tří partnerů: prezidenta Českého národního komitétu ICOMOS doc. Štulce, Národního památkového ústavu ČR, a naší Fakulty architektury ČVUT na potřebě odblokovat strnulý a demagogický pohled na problematiku otáčivého divadla. Šlo o posílení objektivity veřejné informovanosti a předložení rejstříku takových možných řešení, z nichž každé bude přijatelnější než status quo. Přeci je jasné, že existují možná pozitivní řešení letní scény v Českém Krumlově. 

Jak byste krátce charakterizoval zadání?

Cílem bylo získat návrhy variant umístění nové letní scény mimo areál zámecké zahrady. Řešení mělo splňovat vysoké nároky z hlediska zapojení do krajinného rámce, i z hlediska architektonického a scénografického řešení. Důležité bylo navrhnout funkční celek na úrovni dnešní doby s kvalitním a dostatečně dimenzovaným provozním zázemím a doprovodným vybavením: šatny herců, místnosti pro techniku, důstojné hygienické zázemí, kultivované řešení občerstvení a dalších služeb pro návštěvníky apod.

Mohl byste stručně komentovat výsledky?

Jsem rád, že se díky soutěži zrodilo třiadvacet pozoruhodných návrhů – také díky účasti fakult architektury v Liberci a v Bratislavě. Studenti absolvovali v průběhu práce společné prezentace, obhajovali své koncepty, reagovali na připomínky divadelních odborníků a to vše jim nabídlo velice silné podněty. Se zaujetím studentů i s výsledky jsme byli velmi spokojeni.

Co říkáte dvěma prvním cenám?

Představují pozoruhodné směry, setkání dvou odlišných, avšak velmi kvalitních konceptů. Návrh Jana Harciníka z ateliéru architekta Cikána zdejší Fakulty architektury vybočuje z koncepce klasického otáčivého hlediště a pokládá důraz především na úpravy krajiny. Divadelním prostorem se stává vodní plocha, na které pluje ponton – hlediště, díky kterému se během produkce střídají před divákem různá krajinná pozadí… Koncept vytváří víc než jednoúčelové sezónní zařízení. V návaznosti na zámeckou zahradu vzniká citlivě koncipovaná obytná krajina: což má mimořádný význam také pro období, kdy se v divadle nehraje, čili mimo sezonu. Je to vtipné, zcela nové a přitom navýsost citlivé k hodnotám prostředí. Druhý návrh Elišky a Marie Křížových z našeho ateliéru je založen více tradičně, s vazbou na geometrii zámecké zahrady. Jejich koncept se inspiroval barokní zahradou, aby v její šíři usadil další segment formální zahrady; na její osu umísťují otáčivé hlediště s dokomponovanou zelení a dalšími, jemně vsazenými doprovodnými objekty. Pozoruhodné jsou i další návrhy, citlivý projekt Radky Ježkové z atelieru prof. Suchomela z Fakulty architektury a umění TU v Liberci, poetické řešení Barbory Fraňkové opět z atelieru architekta Cikána i další projekty z Čech i Slovenska, které zůstaly bez ocenění.

Jaký bude další osud návrhů?

Po skončení výstavy zde na Fakultě architektury v Praze se návrhy přesunuly do Krumlova, kde byla na zámku otevřena výstava projektů v objektu bývalé mincovny. Zájem krumlovské veřejnosti nás velice těší. Ve spolupráci se správou státního hradu a zámku se zde plánuje uspořádání besed, na kterých by se mohla širší veřejnost seznámit s přednostmi komplexnějšího řešení nové krumlovské letní scény i s problematikou obnovy unikátní zámecké zahrady. Rehabilitace zahrady je nanejvýš žádoucí, ale je reálná teprve po přesunutí letní scény mimo její půdorys.

Těší nás také zájem o studentské práce ze strany Jihočeského divadla v Českých Budějovicích. Jsme dohodnuti, že se výstava návrhů přesune po prázdninách do divadelního foyer. Snad se ledy konečně hnou…

Děkuji za rozhovor. Jiří Horský

http://www.archiweb.cz/news.php?action=show&type=11&id=12046

Prof. Václav Girsa (1945, Praha)

Absolvent ČVUT FS obor architektura a AVU, Školy architektury (prof. František Cubr). Celoživotní zaměření na obnovu historického stavebního fondu a péči o architektonické památky. Od roku 1990 pedagog FA ČVUT, od r. 2008 tamtéž profesorem pro obor dějiny architektury a ochrana památek, v současnosti vedoucí Ústavu památkové péče FA ČVUT. Od r. 1991 specializovaný ateliér s Miloslavem Hanzlem. Laureát řady ocenění, včetně ocenění mezinárodních, např.: ceny či uznání Grand Prix OA v letech 1994, 1999, 2001, 2003, Ceny primátora hl. města Prahy v roce 2000 (Müllerova vila, Fürstenberská zahrada), Medaile Europa Nostra Awards 2000 (Müllerova vila) atd; člen Českého národního komitétu ICOMOS a řady poradních sborů odborných institucí.