3. 11. 2012

Shared space

Shared Space je označení pro veřejný prostor, kde platí jednoduché pravidlo: všichni, kdo se po něm pohybují, jsou si rovni. Shared Space má za úkol zrovnoprávnit všechny účastníky silničního provozu a přispívat k jeho vyšší bezpečnosti. Shared Space představuje rezignaci na dopravní značení, na semafory, na značení vozovek a chodníků. Shared Space je demokracie a tolerance.

Chodci, motoristé i cyklisté se o tuto dopravní plochu dělí takovým způsobem, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Neexistují žádné stavební prvky, které by oddělovaly vozovku a chodník. A to samé platí pro značky STOP nebo červenou na semaforech. Jediná dvě pravidla, která všichni (povinně) dodržují, znějí: "Přednost má přicházející nebo přijíždějící zprava" a "Všeobecná ohleduplnost". Dalo by se očekávat, že nastane naprostý chaos, ale přitom to vypadá, že tato koncepce funguje. V nepřehledných a potenciálně nebezpečných situacích snižují řidiči automobilů rychlost. Nehod tak ubývá. Současně se zvyšuje kvalita života ve veřejných prostorách.

Obvykle je to takto: V centru je vozovka se značením, na okraji chodníky a pro řízení provozu na křižovatkách a na přechodech pro chodce jsou dopravní značky a semafory. Tak jsme na to zvyklí. Zvykli jsme si také, že v mnoha městech nejsou průjezdné komunikace příliš atraktivní. Projíždí se jimi často nadměrnou rychlostí a obecně už má auto přednost před chodci a cyklisty.Vývoj nabral tento trend v polovině 20. století, kdy začala převažovat motorizovaná individuální doprava a bylo nutné dostat dopravní situaci pod kontrolu. Až do 70. let minulého století probíhala snaha o vytvoření měst, která by vyhovovala především provozu aut. Doprava tak měla být bez jakýchkoli překážek a chodci byli vypuzeni na chodníky. Nyní je tato koncepce často vnímána velmi kriticky. Ukázalo se, že čím více to budeme motoristům "usnadňovat", tedy čím nerušenější a rychlejší bude dopravní provoz, tím více budeme muset vybudovat cest a o to delší budou trasy, které budeme muset urazit. Utrpí tak životní prostředí, centra měst i kvalita života.


Zní to jako paradox: Pokud se zvýší nebezpečí, získáme vyšší míru bezpečnosti. Hans Monderman, zakladatel koncepce Shared Space, zdůvodňuje tento fakt tím, že se účastníci silničního provozu často naprosto spoléhají na dopravní značky a signály, a vlastně tak přesouvají svoji odpovědnost na ně. Ohleduplnost přesahující tato pravidla se zdá být zbytečná. A přece tato pravidla poskytují falešnou jistotu. Nepomůže říci po nehodě: "Já jsem dodržel předpisy." Pokud však (dopravní) situace není zajištěná, a je proto potenciálně nebezpečná, musí být člověk opatrnější. Opět začíná fungovat vlastní odpovědnost – člověk je nucen brát ohled na ty druhé.

Zdroj: New Working Environments: Shared Space: Nothing is safe anymore. Or is it? 
Ronnie Heiner, Brigitte Schedl-Richter

Foto: Brighton / Gehl Architects, Einbeck / Hans-Dieter Teschner, Ettlingen / kubische-panoramen.de








 Jedním z ideálních míst pro koncept Shared Space v Budějovicích jsou nejfrekventovanější pěší ulice v historickém centru, jako je například Kanovnická. Proč? To se dočtete zde ...

6 komentářů:

  1. Pryč se značkami / Respekt, www.respekt.cz
    Anneke Hudalla, Adam Šůra

    Evropská města zkoušejí nový recept na řešení sporu mezi lidmi a auty. Z ulic mizí dopravní značky a řidiči a chodci se musí domluvit. A tu řízenou nejistotu, která teď dorazila i do Česka, si všichni pochvalují.

    Na den, kdy zjistil, že z ulic okolo jeho domu něco podstatného zmizelo, Jan Kozák asi nikdy nezapomene. „Dupl jsem na brzdu a až k domu jel krokem. Předtím jsem byl zvyklý to celou dobu švihat po hlavní,“ líčí čtyřicetiletý muž, který žije skoro celý život na okraji středočeského města Slaný, svůj šok nad tím, že jeho obvyklý příjezd domů přestaly řídit dopravní značky. Desítky plechových cedulí označujících hlavní a vedlejší ulice jsou pryč a místo nich se na vjezdech mezi bytovky a vily objevily cedule s oznámením, že se tu řidiči mají řídit podle jediného pravidla: přednosti zprava.

    Na krajích cesty tentokrát neřádil žádný vandal. Za vším stáli úředníci slánské radnice: letos na jaře se přidali k některým holandským, britským, belgickým či německým kolegům a pokusili se léta zažité regule nahradit prosbou, ať se chodci, kolaři a řidiči mezi sebou dohodnou. A tenhle na místní poměry anarchistický pokus se zatím docela osvědčuje.

    Nikomu nechybí

    „Kdyby lidi víc přemýšleli a méně se spoléhali na dopravní značení, žilo by se nám lépe,“ vysvětluje svůj pohled na život ve městě místostarosta Slaného Jaroslav Hložek, který za celou akcí stojí. Svoji teorii si teď ve Slaném prověřuje „v laboratorních podmínkách“ poklidné vilové čtvrti, kde doprava není nijak divoká. Časem by ale chtěl zóny, kde platí jenom přednost zprava, rozšířit na další části patnáctitisícového města.

    A po prvních zkušenostech se zdá, že tomu nic nebude bránit. V „laboratoři“ na okraji Slaného se řidiči bez značek docela dobře obejdou, místním obyvatelům plechové cedule také nechybí a za čtyři měsíce nedošlo k žádné nehodě. Dokonce ani na nepřehledné křižovatce, kde už předtím několikrát zaskřípaly plechy. „Předtím tu byly značky na každém rohu, po jejich návratu ale nikdo nevolá,“ říká žena na zahrádce jedné z vil. „Vlastně až teď vidím, že tu byly úplně zbytečně.“

    Cílem projektu je vrátit ulicím jejich rovnováhu. Místostarosta Hložek, který se považuje za přesvědčeného liberála, má z takového výsledku samozřejmě radost. „Čím méně pravidel, tím lépe,“ shrnuje své krédo do jedné věty muž, který inspiraci pro tažení proti značkám našel v novinovém článku popisujícím, jak se jedno z malých švédských měst zbavilo značek. „Už si nepamatuji, které noviny to byly. Dojem byl ale zásadní,“ vzpomíná Hložek. „To se nám se starostou hrozně líbilo. Vždycky jsme měli pocit, že u nás máme sice na každém rohu ceduli, ale zároveň nejsme schopni vymáhat její dodržování. A najednou jsme četli, že to jde i bez cedulí.“

    Úplně snadné to ale nebylo. I když oba muži zvolili opatrnější postup a značek zbavili jenom okrajovou čtvrť, nesetkali se s pochopením. Hlavně u dopravní komise Slaného, se kterou vedení města musí probírat každou změnu režimu na ulicích. Přesvědčit dopravní odborníky o tom, že značky nejsou potřeba, nebylo podle Hložka jednoduché. „Profesionálové jsou skeptici,“ říká. „Bojí se třeba, že řidiči budou město žalovat, když nabourají v místě bez dopravního značení,“ dodává. „Já na to říkám, že to bychom potom museli dát značku ke každému výjezdu od garáže.“ Jediné pravidlo – přednost zprava – je podle něj dostatečně jasné na to, aby se na jeho základě dala určit vina při případných karambolech.

    Z diskusí mezi skeptiky v komisi a liberály v čele radnice nakonec vzešel kompromis. Značky zmizely, ale v celé čtvrti platí povinně třicítka. Je tomu tak proto, aby byli postižitelní řidiči, kteří by jezdili ve čtvrti neúměrně rychle. Zůstaly i dvě cedule označující jednosměrku a zákaz odbočení. „Já bych byl radikálnější, třeba rychlost bych nechal na uvážení řidičů,“ říká Hložek. Ve srovnání s tím, co se děje v některých městech za hranicemi, byla totiž likvidace pětatřiceti cedulí ve Slaném dost slabý odvar.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Bez krve
      Když Peter Hilbricht (58) zvedá telefon, jde v poslední době často o mrtvoly. Přesněji řečeno: o mrtvoly dětí. Aparát na druhém konci drží většinou kolegové z jiných měst, kteří se ptají, jestli už konečně nejsou nějací usmrcení školáci – a pokud ano, kolik jich je. Zatím Hilbricht na tyto otázky odpovídá stále stejně: Žádné mrtvoly. Ani kapka krve. Peter Hilbricht není režisérem hororových filmů. Ani neloví vrahy. Hilbricht je dopravním policistou. Už třicet let tento trochu baculatý muž s brýlemi a tmavomodrou uniformou dozírá na to, jak se auta, kamiony, kola a chodci tlačí skrz
      Bohmte, asi čtrnáctitisícové městečko nedaleko severoněmeckých Brém. A stejně dlouho už poslouchá bědování a stížnosti obyvatel. Na jeden a půl tisíce kamionů, které po dvou velkých silnicích den co den duní městem a na křižovatce v centru přitom pravidelně tvoří několikasetmetrové zácpy. Na nesnesitelný hluk a zápach linoucí se při neustálém brzdění a rozjíždění z aut. A samozřejmě na řidiče snažící se na plný plyn projet křižovatkou, než padne červená, aby přitom pravidelně – zhruba jedenkrát do týdne – srazili chodce či cyklistu.
      Od poloviny května se však zdá, že všechny tyto problémy patří minulosti. A důvod je podle Petera Hilbrichta velmi jednoduchý: „Prostě jsme odstranili veškeré semafory, přechody a dopravní značky.“ Od té doby se cyklisté a chodci v centru zase ocitli v bezpečí. A Hilbrichtovi kolegové z jiných měst se nestačí divit.
      V lese značek
      Tvrzení, že méně pravidel a zákazů v silniční dopravě nepřináší méně, ale naopak více bezpečnosti, zní docela absurdně. Ale od té doby, co nizozemský dopravní stratég Hans Monderman dostal v roce 1985 příležitost uskutečnit svou revoluční myšlenku na jejich odstranění v holandském městečku Oudehaske, rozhodlo se mnoho měst v Nizozemsku pro život bez semaforů. V posledních letech se jeho idea rozšířila dál do Evropy. Nejen Bohmte, ale i několik měst v Británii, Belgii a Dánsku se rozhodlo změnit část svých center v tzv. shared space, tedy společný prostor, ve kterém mají auta, chodci a cyklisti rovnoprávné postavení. Kdo si ale myslí, že se u shared space jedná o ideologii zapřisáhlých odpůrců aut, ten se pěkně mýlí. O válku proti autům totiž vůbec nejde.
      „Z historického pohledu měly ulice vždycky dvě funkce,“ vysvětluje video, kterým se hnutí shared space představuje na internetu. „Zaprvé samozřejmě sloužily přepravě zboží. Zadruhé ale též tvořily veřejný prostor, ve kterém se lidé potkávali, obchodovali spolu a vyměňovali si informace.“ V průběhu 20. století se však rovnováha mezi oběma funkcemi čím dál více posouvala ve prospěch transportu. S rostoucí rychlostí aut se rozšiřovala vozovka, zatímco chodníky byly stále užší. Místo parků vznikla parkoviště a celé „lesy“ cedulí nejenže hyzdí pohled na městskou krajinu, svým nepřehledným množstvím navíc řidiče často spíše matou, než by mu pomáhaly. „V mnoha městech tedy dnes ulice neplní dobře svůj účel ani jako přepravní cesty, ani jako veřejný prostor,“ říká se na webu hnutí. „Cílem projektu shared space tudíž je vrátit ulicím jejich rovnováhu.“ A jak to přesně funguje, lze pozorovat právě v Bohmte.

      Smazat
  2. Myslí, že není nutné chodit příliš daleko. V Českých Budějovicích je (alespoň co já vím) minimálně jedna oblast, kde značky nejsou už několik let, a to oblast mezi Branišovskou, Husovou a O.Nedbala (jo, je tam několik značek zákazu stání nebo zastavení, protože řidiči pořád nevnímají pravidlo, že parkovat lze jen ve směru jízdy a tam, kde v jízdním pruhu zbudou 3m). Ale to je jedno. Funguje to už několik let a myslím - neznám policejní statistiky - že bez problémů, i když před nedávnem jsem tam jednoho "probléma" zažil, hnal se po Zlaté stoce bez ohledu na přednost zprava. Možná, že to není ta typická oblast pro share space, jsou to rodinné domy, ale právě tady to jde nejjednodušeji. Přemýšlel jsem, jak by to třeba fungovalo na Senovážném mne ale přece jen trochu vyděsila. Ale v rámci úspory značek doporučuji všude, kde to je možné. Řidič totiž nemusí dělat nic jiného, než hlídat zprava (a "problémy").
    Zdvihal

    OdpovědětSmazat
  3. A ještě poznámka ke Kanovnické. Ta myslím není zcela vhodná pro shared space. Pro auta je to vjezd do města zbytečný, a v návaznosti na Lannovu "pseudopěší" zónu je vhodná pouze pro pěší. To už bych spíš uvažoval o Krajinské v jednom směru jako dnes. Dobrá je i Stejskala, ta už tak skoro funguje, aniž si to někdo uvědomuje. Hlavně ať tam ta auta neparkují, projedou, ale neparkují. A sezení do ulice.
    Zdvihal

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Jasne, pesi zona nebo shared space by teoreticky mohl byt cele centrum. Konceckoncu od parkoviste na namesti neni dal nez projit tam a zpatky cely Globus. MV

      Smazat